TĚLÍČKO - AUTÍČKO
Poslední dva dny, co jezdím autem mám takovou vizi a je fakt úžasná.
Já Jitka si jedu autem. Auto je takové velké, mohutné, nikam se moc nevleze,
může jezdit jen po cestách, které jsou pro něj speciálně vytvořené,
když je cesta špatná tak se už auto ničí.
Má ale i své výhody - můžu si v něm zatopit, když je mi zima.
Umí jezdit rychle, rychleji než jsem schopná se pohybovat já sama,
je to můj pomocník, můj kamarád, má radost i starost.
Ale auto samo o sobě je neskladné, moc veliké, takové monstrum.
A tohle přesně mě napadlo v tom mém autě - že mé tělo, je takové mé auto.
A já sedím v hlavě, dívám se okénky teda očičky ven a řídím ho.
Jo přesně - já ho řídím a ono jede kam já chci. Je lepší než to opravdické auto.
Tělo se všude dostane, protože chodí pěšky, je malé a nepotřebuje speciální terén, jako auto.
Všude vleze, všude může, je to prostě super.
Jestli ho já ovládám, tak to je fakt perfektní, protože já si tady na Zemi můžu zažívat ten svůj svět.
A skrze tohle moje tělíčko – autíčko si tento svůj svět prožívám a užívám si ho a taky trpím a soužím se.
Já si tělíčko můžu využít na co chci a ono mě tady na naší matičce Zemičce pěkně vozí
a já se o něj starám ….., teda alespoň bych měla!!!
Děláte to taky? Staráte se o svoje autíčko - tělíčko?
Necháte ho odpočinout, když je unavené? Dolíváte olej, tekutiny?
Protahujete ho dostatečně? Prokysličujete?
Každý si asi na tyhle otázky odpoví sám.
Ale když se na to začnete dívat z tohohle úhlu pohledu, že to je vaše autíčko, které vám má sloužit.
Dle našich zvyklostí se tady na Zemi přece většinou staráme o věci, které nám mají sloužit.
Tak proč se nestarat - a to myslím pořádně starat - o svoje tělo!!!!
Berme ho jako věc, kterou jsme dostali do vínku od pána Boha nebo od koho chcete
a teď ho máme k dispozici na celý tento život
a záleží jen na nás, jak se o něj budeme starat a jak dlouho nám vydrží.
Což v podstatě znamená, jak dlouho budu moci tento svůj život žít.
A také v jaké kvalitě tento svůj život prožiji.
Jelikož se se svým tělem ztotožňujeme, tudíž cítíme všechny jeho bolesti a trápení,
o to více by jsme se o něj měli starat,
abychom nemuseli tyto bolesti a strasti zažívat nebo alespoň je zažívali v co nejmenší míře.
Takže jde o to, že my sami jsme zodpovědní za svoje tělo,
tedy vlastně za kvalitu svého života a to je pecka co !!!
TY SÁM JSI ZODPOVĚDNÝ ZA SVŮJ ŽIVOT,
ZA KVALITU SVÉHO ŽIVOTA A ZA STAV SVÉHO TĚLA!!!!
Pro někoho úleva a pro někoho nepřijatelná věc. Proč bych já měl být zodpovědný za svůj život!!!
Za to může v první řadě genetika - to je super výmluva -
já to mám genetický - můj táta to měl i děda to měl, tak já to mám taky. A basta.
Taky za to můžou doktoři, rodiče, práce - víte, co se nadřu v práci,
jak musím makat od rána do večera, abych uživil rodinu?
Takže rodina za to může. Děti za to můžou,
před dětma jsem měla tak krásnou postavu a teď se na mě podívejte, jak vypadám
a to nemluvím o křečových žílách, cukrovce, špatných vlasech a tak dále a tak dále.
U některých to tak samozřejmě není, zrovna u vás, co čtete tento článek si myslím že opravdu né,
ale ono to pokračuje dál.
Tak dobře budu chodit na jógu, budu meditovat, budu sportovat,
budu řešit problémy v rodině po dobrém, vyčistím si své vnitřní tělo od všech zlozvyků,
návyků a všeho co mě táhne k zemi.
Ale to je opravdu moc veliká dřina - tohle všechno udělat.
Dá to fakt moc práce - žít život bez omezení svého ega, žít život v lásce.
Takže jakmile je nám trošičku lépe, tak toho necháme.
Ale tohle nikdy nekončí.
My na sobě musíme pořád pracovat a dělat vše pro to, aby vývoj šel neustále dopředu
a aby se vše co nás potká čistilo, protože toho na sobě máme nakydáno opravdu hodně.
A pod touto tíhou naše tělo strádá a chřadne a my stárneme a chřadneme.
Ale když se neustále, ano neustále, věnujete sobě, svým emocím, pocitům,
stavům a řešíte je a chcete se jich zbavit vědomě,
vědomě se očistit a vědomě ulevit svému tělíčku – autíčku,
aby bylo lehčí, svobodnější, láskyplnější a tudíž zdravé,
aby my jsme tady na Zemičce prožili plnohodnotný život bez bolesti a trápení.
Ta moje vize, že tělo je moje auto, má ještě jeden rozměr.
Když to vezmu pozadu - tak auto, jako doopravdické auto, je pro nás obrovské, silné, rychlé,
ale zase na druhé straně není vůbec ohebné, nikam se nevleze,
je s ním prostě těžká práce a rychle se kazí a ničí.
A další stupeň této řady je naše tělo - my ho řídíme,
je jednodušší s ním zacházet, umí toho hodně, všude vleze a tak dále.
A co je dál v této řadě?
Dál v řadě jsem já - teda Já jako vědomí, které řídí tělo, wau,
takže podle téhle definice jsem já, jakožto vědomí ještě pružnější než to moje tělo
- kam až můžu zajít, čeho všeho jsem schopno………Já vědomí??
To já bohužel nevím, zatím mi není dáno to vědět,
ale podle těchto výpočtů to bude teda něco!!!
Asi není důležité to zjistit,
alespoň to není mým cílem v tento moment, třeba k tomu dospěji
a bude mi i dáno tohle vědět v tomto životě,
ale v tuhle chvíli to není potřeba, není to nutné a já to nevyžaduji,
neboť chápu život tady ve hmotě jako hmotný.
Máme se naučit žít s tím, co tady máme k dispozici.
A nepátrat po tom, co je k dispozici jinde a možná budeme mít k dispozici po smrti našeho těla.
Takže se dočkám odpovědi a nyní budu s touto informací,
že jsem ještě něco jiného, než jen moje tělo,
žít tady s mým milovaným tělem a budu se o něj starat, jak nejlépe dovedu.
Budu do konce svého života řešit své problémy,
které budou postupně ke mně přicházet,
abych je zvládla a zbavila se jich a mohla tady se svým tělem
žít v lehkosti a svobodě, co nejlépe.
Jitka Heclová
Hrdinka svého života